Kapitola IV.
Kapitola je delší a no nevím, jestli se vám bude líbit.
Komentáře jako vždy povinné.
Zjistil další bezva věc. Asi před čtyřmi dny měl další ,,pohovor" s Voldemortem.
,,Tak co Harry,promluvíš?" Pravil Pán zla.
,,Ne a ne a ne, kdy to konečně pochopíš Tome?" Odpověděl posměšně mladík. Už ho štvali pořád do kola ty samé otázky typu, kde je ústředí Fánixova řádu, kdo je zrádce a co má Brumbál v plánu.
,,Cos to řekl?" Zeptal se výhružně obávaný černokněžník.
,,A ještě je hluchej jak poleno." Postěžoval si polohlasně Harry. Voldemord ho ale zaslechl.
,,To si odskáčeš!" Mávl hůlkou a odhodil ho deset metru na kamennou zeď.
Při pádu na zeď si bolestivě narazil žebra na levém boku a levá ruka, kterou se pokusil zmírnit pád to také odnesla.
,,Jelikož mě už unavuješ," Pronesl už uklidněný Voldemort. ,,Nechám tě hladovět, však ty zkrotneš."
,,To bude zábava." Mumlal si ironicky.
Voldemort se jen ledově ušklíbl a dal pokyn smrtijedům, aby mu ho dvedli z očí. Pořád mu vzdoroval a nedal se zlomit. Skoušel už na něm všechna mučící kouzla, která neměla za
následek smrt která zná, ale pořád nic. No nic,
tak ho zabiji. A dostal geniální nápad.
,,Tak brzo?" Neodpustil si Harry, když ho smrtijedi odváděli do jeho cely. Nemohl si
pomoct. Touha ho provokovat byla silnější, než rozum.
Voldemort to ledově přešel. Měl hlavu plnou svého nápadu. Nebezpečným pohledem zahnal
na ústup všechny smrtijedy i s chlapcem. Chtěl
být sám a utápět se ve své kruté dokonalosti.
Ani se nebránil. Nechal se odvést do svého ,,apartmá". Byl rád, že ho dnes Voldemort ani moc nemučil. I když ho žebra nepředstavitelně
bolela. Opatrně si jer prohmatal,
/žebra ne nic jiného/ a vyléčil je pravicí.
Měl štěstí, že byly jen naražené, protože léčit větší zranění zatím neuměl.
Teď k oné věci. Hladověl už tři dny, když mu jeho ,,průvodce" k Voldemortovi nechal v rohu místnosti džbán plný čerstvé vody.
Šel k němu, aby se konečně po dlouhé době napil, ale džbán byl chráněný nějakým kouzlem.
Odhodilo ho to na protější stěnu a on si už podruhé narazil levou ruku. Vyléčil si je a uvažoval, jak se k džbánu přiblížit. Měl strašný hlad a žízeň byla ještě stokrát horší.
Představil si žíznivě, jak se džbán zvedá, proplouvá kouzelnou bariérou, až k němu. Pochyboval, že se tak stane. Oto větší bylo jeho
překvapení, když se tak skutečně stalo.
Jenže džbán se jeho nepozorností snesl na zem,
až se vylila polovina vody. Začal se na nádobu s vodou víc soustředit, nechtěl totiš dál žíznit.
Džbán se zase zvedl a pomalu plul vzduchem k mladíkovi. Zastavil ho kousek od sebe a vzal do rukou. Nedočkavě se napil, až se rozkašlal.
Hrdlo mel stažené z dlouhodobého žísnění.
Nakonec vypil celí džbán po malých douškách. Měl radost z nové schopnosti přivolat věci pouhou myšlenkou.
...........................................................
Brumbál byl nešťastný. Bylo to skoro měsíc,
co mu přišel dopis od paní Figgové. Stále však nevěděli jak je dostat z Temného sídla.
Snapejim sice pravidelně dával správy co se
s nimi děje, ale to jim nijak nepomohlo. Jenom věděli, že žijí a nic zatím neprozradili.
Zadíval se smutně ze svého okna v pracovně Bradavic.Hvězdy žářící na obloze spolu s
měsícem v úplňku naskytli impozantní nezapomenutelný pohled.
V vtom někdo vrazil dobradavické pracovny jako velká voda a tím přerušil tok jeho
myšlenek.
,,Severusi co se děje?" Zeptal se Brumbál rozrušeného profesora lektvarů.
,,Dneska nařídil zavést Lupina k Potterovi."
Sice neměl Pottera rád, ale tohle by nepřál
ani svému úhlavnímu nepříteli.
Brumbál se na něj sprvu nechápavě díval,
ale pak se podíval z okna na zakulacený měsíc
a pak na Snape. Ten jen přikývl a Brumbál se vyděsil.
,,To snad ne!" Pronesl zlomeně největší
čaroděj všech dob.
..............................................................
Harry se nudil, asi to zní šíleně, ale celé čtyři dny neměl co dělat. Za celou dobu jeho
hladovění zde byl jen ten smrtijed co mu
naschvál nechal ten džbán. Byl sám jen on a
jeho druhé já. Začínám blbnout pomyslel si.
Uplynul den od navštěvi ,,štědrého" smrtijeda
a za tu dobu se hodně zlepšil svou novou
schopnost.
Zpravidla nechával kolem sebe poletovat
stébla slámy z jeho provizorní postele. Pluli
kolem něj, formovali se do lehkýchči složitých obrazců nebo utvářeli nápisy.
Bylo těžké donutit velké množství slámy pohybovat se nezávisle na ostatních různými směry.
Malým zamřížovaným oknem pronikalo měsíční světlo a celá místnost se koupala v jeho záři.
Najednou se dveře jeho kobky rozletěli, až z bouchnutím narazily do zdi. Stáli v nich
smrtijedi držící s obtížemi vzpozícího se Lupina
v řetězech.
Strčili ho dovnitř a jeden zesmrtijedů mu sundal pomocí hůlky řetězi a rychlostí blesku se vyřítil ven s bouchnutím dveří.
Harry se podíval na svého profesora. Něco se
s ním dělo. Celý zalitým měsíčním světlem se
šíleně roztřásl.
Harry pochopil, vrtalo mu hlavou co
znamenal ten zvláštní potěšený úšklebek Voldemorta a proč nestrestal jeho drzost.
Náhle se Lupin rozkřičel bolestí a s posledních sil se podíval na chlapce, než se plně přeměnil
na velkého vlkodlaka.
Dostal strach, rychle před ním uskočil do rohu kobky a jeho pohled padl na stříbrné řetezi u dveří. Smrtijed je zde nechal při svém zběsilém útěku. Za co mu byl vděčný. Pomocí své schopnosti udela z řetězů deď.
Vlkodlak byl naštvaný. Chodil kolem zdi lesknoucí se v měsíčním světle. Ten lesk ho
bodal do očí. To mu rozhodně na náladě nepřidalo. Navíc lidský pach ho dráždil.
Harry ho ostražitě pozoroval a přemýšlel co bude dělat. Celou noc přece neudrží stříbrné řetězy ve vzduchu. Tolik si v ovládání své schopnosti nefandil.
Vzpomněl si, že vlkodlak je nebezpečný jen lidem, ale zvířatům ne.
Přemýšlel, jak se co nejrychleji proměnit ve zvíře. Vždyť jeho otci a Síriusovi to trvalo tři roky, zazoufal si.
Možná, kdybych na to zvíře pořád myslel a soustředil se jenom na něj, zvládnu to. Bude
to hodně nebezpečné, jestliže se mi to nepodaří tak mě Lupin sežere, ale nemám jinou možnost. Rozhodl se, že to skusí.
Nemohl se rozhodnou ve které zvíře se
proměnit, pak se mu v mysli oběvil obrázek černého wolflena náramně se podobajícího
tomu co ho pokousal.
Ano, to je správné zvíře, pomyslel si, dokonce mám i jeho DNA díky jeho slinám co se mi
dostali do rány. Díky Aladare.
A celou mysl upřel na obrázek černého
wolflena v mysli.Na jeho ostré drápy, velké
zuby špičaté dlouhé uši, huňatý ocas a na každý chloupek jeho nádherné husté srsti.
Vlkodlak spozorněl. Řetězy chránícího chlapce se z řinčením svezli na zem. Jeho oběť už nechránilo nic a cesta za čerstvým masem byla volná.
Rozběhl se a skočil, jenže jeho kořist se skácela
v bolestných křečích na zem a on narazil
čumákem do zdi.
Zakňučel bolestí a jen co se vzpamatoval otočil se chlapce.
Ale místo mladíka uviděl černého wolflwna. Rozzuřil se na něj, určitě mohl za to on, že mu zmizla večeře a vrhl se na něj.
Harry byl v šoku, proměna byla velice bolestivá.
Koutkem oka zahlédl vlkodlaka řítícího se na něj.Uskočil mu z cesty a on si zase narazil svůj čumák o zeď. Zakňučel a rozzuřeně do krajnosti
se vrhl na wolflena. Zakousl se mu do hřbetu a nechtěl se pustit.
Harry se naštval, shodil ho ze zad, až se svalil
na záda a zakousl se mu velkými zuby do krku.
Vlkodlak strnul, nechtěl mu zavdat příčiny, aby pořádně stiskl.
Harry uklidněný z Lupinovi porážky ho pustil
a šel si sednout na hromadu slámy, ponořen do myšlenek na útěk.
Jenže vlkodlak toho očividně neměl dost. Chtěl využít příležitosti a vrhl se na wolflenovo nechráněné hrdlo.
Harry se v poslední chvíli přikrčil a Lupin mu přeletěl přes hlavu a dnes jíž po třetí vrazil čumákem do zdi.
Vyskočil na všechny čtyři a nebezpečně zavrčel s vyceněnými tesáky na vlkodlaka, kterému přeběhl mráz po zádech.
Už, už se chystal na něj skočit, aby ho strestal, když si všiml změny v jeho chování.
Lupin to vzdal, svěsil ohon a hlavu v gestu podřízenosti. Nemělo cenu s ním dál bojovat,
byl silnější a nebespečnější, něž co zatím poznal.
Harry kývl hlavou, že to bere na vědomí a
pohled mu padl na podlahu kde se přikrčil
před útokem vlkodlaka. Byly tam hluboké rýhy
v kamení.
Zaradoval se, něco ho napadlo.Přešel k stěně
s oknem a začal hrabat.
Kupodivu mu to šlo. Jeho ostrá drápy bezproblémů zdolávali kamennou zeď.
Lupin mu chtěl pomoct, ale spíš mu překážel.
Šel si tedy sednout a pozoroval jak se wolflen činní.
Harry hrabal s nadějí na únik. Když vyhrabal díru dost velkou na to aby se protáhl neváhal a utekl z dlouhodobého vězení.
Lupin vyrazil ze svého místa a běžel za ním, teď byly smečka a Harry jejich vůdce, neměl v úmyslu ho opustit.
Komentáře
Přehled komentářů
ty chci se zeptat, nepsalas náhodou, že večer a včera přidáš kapitolku
fetrblaka
(Sseth, 20. 5. 2007 10:42)
perfektn8 poviedka, ve2mi sa mi p84i tak r7chlo prid8vaj pros9999999m
Marie
(Marie, 19. 5. 2007 16:36)Super kapitolka. Obrázky můžeš klidně přidat. Mě to vadit nebude.
atropa
(atropa, 19. 5. 2007 9:08)
Mám dotaz, chcete ke kapitolám obrázky?
Další kapitola bude večer.
Super:))
(Giner, 17. 5. 2007 19:56)Skvělé, fakt se ti to povedlo:-) Doufám, že pokračování bude brzo:-)
Skvělé
(Evelin, 17. 5. 2007 16:48)Tahle povídka se mi hrozně moc líbí. Moc se těšim na pokračování.:)
super
(aly, 17. 5. 2007 16:40)super. kdy bude další?? a jinak přidala jsem novou kapitolku k sobě na blog alyma.blog.cz
Pěkný
(Vruon, 16. 5. 2007 21:58)Je to super povídka byl sem docela zklamaný že už jsem to dočet :( snad bude brzy pokráčko :)
atropa
(atropa, 16. 5. 2007 17:45)
Na vysvětlení všem: Myslím, že jsem tam uvedla, že má Aladarovu DNA. Kdyby ji neměl, asi by se fakt tak rychle neproměnil a Lupin by se pořádně nažral. :-)
Moct děkuju za vaše komentáře, každého autora potěší zájem o jeho dílo. Díky všem, jste milí :-)
Mazec
(Gwindor, 16. 5. 2007 17:34)Skvela kapitola, cekal jsem ze to Harry vyresi ale ze se stane zveromagem za 5 min jsem necekal.
super
(nar, 20. 5. 2007 11:48)